Milí spoluobčané,
vzal jsem prázdný papír, zavřel oči a zkusil si vybavit, co mi v hlavě nejvíce utkvělo za poslední čtyři roky na radnici. Čekal jsem nějaké číslo. Kolik se postavilo, kolik peněz se podařilo sehnat. Místo toho se mi vybavil jeden výjimečný večer na náměstí, kdy jsem se před celým městem nestyděl za slzy.
Tohle je můj poslední článek v tomto volebním období, a tak si dovolím napsat ho trochu jinak. Bez investic, bez milionů a bez výčtu toho, co se povedlo a co ne. Když jsem totiž ten původně prázdný papír začal plnit, zjistil jsem, že se mi vybavují hlavně lidé a chvíle, které jsme spolu zažili.
Nikdy nezapomenu na svůj první den na radnici. Ve vzduchu bylo cítit napětí, které se dalo krájet. Někteří možná přemýšleli, co bude dál, co se změní a jak se jim bude s novým vedením pracovat. Koupil jsem tehdy igelitku čokolád a šel se představit do každé kanceláře. Nesliboval jsem nic velkého, jen že udělám všechno, abychom si k sobě našli cestu a dobře se nám pracovalo.
Za čtyři roky jsem pochopil, jak nevděčná práce úředníka často je. Veřejnost většinou vidí starostu nebo místostarostu. Za každým rozhodnutím a každou podařenou věcí ale stojí desítky lidí, kteří svoji práci dělají poctivě a většinou bez potlesku. A nemyslím jen radnici, ale také naše školy, městské organizace nebo technické služby. Za vaši práci vám patří velké poděkování.
A stejná věc mě napadne pokaždé, když projdu kolem Besedy. Kolik akcí dokáže uspořádat pár lidí, kteří tam pracují? Mohli jsme u nás vidět Olympic, Lucii Bílou i Tomáše Kluse. Není mnoho velkých jmen, za kterými bychom museli jezdit jinam. Nemluvě o posvícení, které v posledních letech znovu ožilo. Historické scénky, dobové kostýmy a ochotníci, kteří věnují svůj volný čas tomu, aby nám připomněli příběhy našeho města.
A právě u toho volného času se na chvíli zastavím. V Budějovicích ho takhle rozdávají stovky lidí. Od skautů až po hokejisty. Vedou tréninky, chystají závody, jezdí s dětmi na tábory. Že se tu dobře žije, je z velké části jejich zásluha. Patří vám obrovský dík a smekám před vámi.
Někdy ale stačí opravdu málo, aby nějaké místo ožilo. Vezměte si otevřené nádvoří. Na první pohled se tam nestalo nic převratného. Jen jsme otevřeli čtyři branky a opravili chodník před konírnami. A život si tam cestu našel sám. V létě lavičky a děti v kašně, v zimě oheň, kytary a lidé, kteří se v adventu sejdou a společně si zazpívají. No a co teprve první adventní neděle, když člověk vyjde na náměstí a vidí přes tisíc lidí, jak se těší na rozsvícení vánočního stromu? Děti odpočítávají tři, dva, jedna – a najednou se všechno rozzáří. Dáme pár koled, zahřejeme se svařákem a jdeme každý domů do tepla. Teda my většinou ne, protože moje malé holky musí ještě pozdravit všechna svítící zvířátka v parku. Lišku, jelena i zajíce. A když jsme u toho, tak na letošek máme objednanou další výzdobu, takže počítám, že se naše procházky ještě protáhnou. A to je dobře. Aspoň zpomalíme a budeme spolu.
Někdy je důležité se zastavit a poděkovat těm, kteří pro město něco dělají dlouhé roky, často téměř neviditelně. I proto vznikly Ceny města. Chyběla nám příležitost říct veřejně lidem, kteří něco dokázali nebo celý život pomáhali ostatním: „Víme o vás a vážíme si toho“. Stejně jako mladým talentům, kteří mají svůj velký příběh teprve před sebou. Večer v konírnách bývá možná méně hlučný než koncert nebo plné náměstí, ale často o to silnější, plný úcty a pokory.
Možná to na mně někdy není vidět, protože se zrovna neusmívám, ale mám rád veřejné debaty s vámi. Bylo to jedno z velkých témat, se kterými jsem šel na radnici. Dnes vám každý větší projekt představujeme dopředu a ptáme se, co si o tom myslíte. Ano, někdy je to bouřlivé a někdy odcházíme s rozdílnými názory nebo zklamaní. Já jsem pořád přesvědčený, že je lepší spolu mluvit než mlčet.
A možná právě proto mi ze všech těch vzpomínek nejsilněji zůstává jeden večer v květnu 2024. Česko hrálo finále mistrovství světa v hokeji proti Švýcarsku. Když jsme do finále postoupili, podařilo se ze dne na den sehnat velkou LED obrazovku a postavit ji na náměstí. Bez zkušeností lidí z Besedy, hasičů a dalších dobrovolníků bychom to nedokázali. A když jsme vyhráli 2:0, brečel jsem tam jako malý kluk. Samozřejmě radostí z vítězství. Ale hlavně kvůli tomu, co jsem kolem sebe viděl. Plné náměstí, kde vedle sebe stáli lidé, kteří spolu v lecčem nesouhlasí, někdy se hádají a možná se ani nemají příliš rádi. V tu chvíli to ale nebylo důležité. Fandili jsme, objímali se a prožívali společnou radost. Svět byl v pořádku.
Přál bych si, abychom si ten pocit uměli udržet i bez hokeje. Jsme malé město. Potkáváme se na ulici, naše děti spolu chodí do školy, stojíme vedle sebe na tribunách, nakupujeme ve stejných obchodech. Nemusíme mít stejné názory. Ale měli bychom se dokázat respektovat. Život ve městě totiž stojí a padá na tom, jestli se dokážeme domluvit. Před čtyřmi lety jsem přišel na radnici s igelitkou čokolád a s nadějí, že si k sobě najdeme cestu. Dnes si myslím, že přesně o tom to celé je. O vztazích, o tom, jak se k sobě chováme. Že se nakonec nepočítá, kolik se postavilo, ale hlavně to, jestli tady spolu umíme dobře žít.
Děkuji vám za tyhle čtyři roky. Za každou vzpomínku, kterou jsem popsal, i za ty, na které se nedostalo. A moc se těším na ty, které nás ještě čekají.
Honza Švaříček
vzal jsem prázdný papír, zavřel oči a zkusil si vybavit, co mi v hlavě nejvíce utkvělo za poslední čtyři roky na radnici. Čekal jsem nějaké číslo. Kolik se postavilo, kolik peněz se podařilo sehnat. Místo toho se mi vybavil jeden výjimečný večer na náměstí, kdy jsem se před celým městem nestyděl za slzy.
Tohle je můj poslední článek v tomto volebním období, a tak si dovolím napsat ho trochu jinak. Bez investic, bez milionů a bez výčtu toho, co se povedlo a co ne. Když jsem totiž ten původně prázdný papír začal plnit, zjistil jsem, že se mi vybavují hlavně lidé a chvíle, které jsme spolu zažili.
Nikdy nezapomenu na svůj první den na radnici. Ve vzduchu bylo cítit napětí, které se dalo krájet. Někteří možná přemýšleli, co bude dál, co se změní a jak se jim bude s novým vedením pracovat. Koupil jsem tehdy igelitku čokolád a šel se představit do každé kanceláře. Nesliboval jsem nic velkého, jen že udělám všechno, abychom si k sobě našli cestu a dobře se nám pracovalo.
Za čtyři roky jsem pochopil, jak nevděčná práce úředníka často je. Veřejnost většinou vidí starostu nebo místostarostu. Za každým rozhodnutím a každou podařenou věcí ale stojí desítky lidí, kteří svoji práci dělají poctivě a většinou bez potlesku. A nemyslím jen radnici, ale také naše školy, městské organizace nebo technické služby. Za vaši práci vám patří velké poděkování.
A stejná věc mě napadne pokaždé, když projdu kolem Besedy. Kolik akcí dokáže uspořádat pár lidí, kteří tam pracují? Mohli jsme u nás vidět Olympic, Lucii Bílou i Tomáše Kluse. Není mnoho velkých jmen, za kterými bychom museli jezdit jinam. Nemluvě o posvícení, které v posledních letech znovu ožilo. Historické scénky, dobové kostýmy a ochotníci, kteří věnují svůj volný čas tomu, aby nám připomněli příběhy našeho města.
A právě u toho volného času se na chvíli zastavím. V Budějovicích ho takhle rozdávají stovky lidí. Od skautů až po hokejisty. Vedou tréninky, chystají závody, jezdí s dětmi na tábory. Že se tu dobře žije, je z velké části jejich zásluha. Patří vám obrovský dík a smekám před vámi.
Někdy ale stačí opravdu málo, aby nějaké místo ožilo. Vezměte si otevřené nádvoří. Na první pohled se tam nestalo nic převratného. Jen jsme otevřeli čtyři branky a opravili chodník před konírnami. A život si tam cestu našel sám. V létě lavičky a děti v kašně, v zimě oheň, kytary a lidé, kteří se v adventu sejdou a společně si zazpívají. No a co teprve první adventní neděle, když člověk vyjde na náměstí a vidí přes tisíc lidí, jak se těší na rozsvícení vánočního stromu? Děti odpočítávají tři, dva, jedna – a najednou se všechno rozzáří. Dáme pár koled, zahřejeme se svařákem a jdeme každý domů do tepla. Teda my většinou ne, protože moje malé holky musí ještě pozdravit všechna svítící zvířátka v parku. Lišku, jelena i zajíce. A když jsme u toho, tak na letošek máme objednanou další výzdobu, takže počítám, že se naše procházky ještě protáhnou. A to je dobře. Aspoň zpomalíme a budeme spolu.
Někdy je důležité se zastavit a poděkovat těm, kteří pro město něco dělají dlouhé roky, často téměř neviditelně. I proto vznikly Ceny města. Chyběla nám příležitost říct veřejně lidem, kteří něco dokázali nebo celý život pomáhali ostatním: „Víme o vás a vážíme si toho“. Stejně jako mladým talentům, kteří mají svůj velký příběh teprve před sebou. Večer v konírnách bývá možná méně hlučný než koncert nebo plné náměstí, ale často o to silnější, plný úcty a pokory.
Možná to na mně někdy není vidět, protože se zrovna neusmívám, ale mám rád veřejné debaty s vámi. Bylo to jedno z velkých témat, se kterými jsem šel na radnici. Dnes vám každý větší projekt představujeme dopředu a ptáme se, co si o tom myslíte. Ano, někdy je to bouřlivé a někdy odcházíme s rozdílnými názory nebo zklamaní. Já jsem pořád přesvědčený, že je lepší spolu mluvit než mlčet.
A možná právě proto mi ze všech těch vzpomínek nejsilněji zůstává jeden večer v květnu 2024. Česko hrálo finále mistrovství světa v hokeji proti Švýcarsku. Když jsme do finále postoupili, podařilo se ze dne na den sehnat velkou LED obrazovku a postavit ji na náměstí. Bez zkušeností lidí z Besedy, hasičů a dalších dobrovolníků bychom to nedokázali. A když jsme vyhráli 2:0, brečel jsem tam jako malý kluk. Samozřejmě radostí z vítězství. Ale hlavně kvůli tomu, co jsem kolem sebe viděl. Plné náměstí, kde vedle sebe stáli lidé, kteří spolu v lecčem nesouhlasí, někdy se hádají a možná se ani nemají příliš rádi. V tu chvíli to ale nebylo důležité. Fandili jsme, objímali se a prožívali společnou radost. Svět byl v pořádku.
Přál bych si, abychom si ten pocit uměli udržet i bez hokeje. Jsme malé město. Potkáváme se na ulici, naše děti spolu chodí do školy, stojíme vedle sebe na tribunách, nakupujeme ve stejných obchodech. Nemusíme mít stejné názory. Ale měli bychom se dokázat respektovat. Život ve městě totiž stojí a padá na tom, jestli se dokážeme domluvit. Před čtyřmi lety jsem přišel na radnici s igelitkou čokolád a s nadějí, že si k sobě najdeme cestu. Dnes si myslím, že přesně o tom to celé je. O vztazích, o tom, jak se k sobě chováme. Že se nakonec nepočítá, kolik se postavilo, ale hlavně to, jestli tady spolu umíme dobře žít.
Děkuji vám za tyhle čtyři roky. Za každou vzpomínku, kterou jsem popsal, i za ty, na které se nedostalo. A moc se těším na ty, které nás ještě čekají.
Honza Švaříček